Text níže je přepis podcastu. Bez korektůry a na hulváta tak, jak to ze mě vypadlo. ⤵️
Vítám tě u mě! Pojď dál. Aspoň takhle virtuálně tě zvu na couračku po nudloidní zahradě, kterou opatruju čtvrtým rokem.
Odskočila jsem si ti o ní povyprávět mezi kopáním jezírka, tvorbou novejch trvalkovo-keřovejch záhonů a relax místa daleko od všeho. Tohle všechno teď můžeš sledovat na mým Instagramu babu.gardens, kde sdílím tvorbu zahrady, zajímavosti a design. Tak jestli ještě nejseš mým sledujícím, přidej se, ať se můžeš inspirovat.
Nudloidní zahrada
Moje zahrada je klasickou nudloidní zahradou, kterou možná znáš z vesnickejch zástaveb nejen z Polabí. Je 15 metrů široká a 100 metrů dlouhá. Dům stojí hned na hraně pozemku u cesty, takže není vytelenej někde uprostřed, jak se teď nový domy stavěj, ale pěkně uklizenej. Jeho záda tvoří hranici mezi náma a sousedama a přední část hranici mezi náma a cestou. Úspornější řešení asi neexistuje, i když k tomu mám nějaký malý výhrady, ale k tomu se ještě dostanu.
Zahrada je rozdělená plotem a takovou zchátralou boudičkou na 2 samostatný zahrady. Tohle rozdělení chci do budoucna částečně zachovat, ale zároveň spojit. Tenkrát to ale mělo svůj důvod. Zahrada u domu, asi 40 metrů na dýlku a 15 na šířku, byla tou obytnou a zvířátkovou. Stál na ní dům, chlívky, boudička pro prasátko, kurník a u dveří lavička, kde se drbalo. Sousedi i prádlo.
Zadní zahrada asi 60 metrů na dýlku a 15 na šířku byla polem. Pěstovalo se tu obilí i brambory, zkrátka všechno, co bylo potřeba, aby obyvatelé domu nepošli hlady.
Abys měla představu, o který době se teď bavíme, tak jsme zhruba v roce 1900. To je rok, kdy byl Ve Francii vyroben první automobil s volantem a objevili jsme krevní skupiny.Tak asi takovej pravěk.
Většina sousedů si zachovala tohle rozdělení do teď. V přední části u domu žije a v zadní buď hospodaří nebo jen sekají trávu. A tak je zadní zahrada tou nejklidnější částí, kterou máme. Na jejím konci sousedíme s polem, takže za námi už nikdo nežije, a tak tam chodíme na jaře skákat do kaluží, v létě tleskat (máme tam hovadí rodinku) a v zimě na kondiční procházky.
U zadního plotu je totiž nejnižší část našeho pozemku a prakticky všech pozemků okolo. Vedla tam kdysi i strouha, kterou se snažili v trubkách odvést někam do pryč, ale u nás se jim už asi nechtělo kopat, takže tam zřejmě končí. Pamětníci tvrdí, že se u nás sbíhá potůčkoidní voda, ale nedělám si iluze, že do ní nesákne nějakej sajrajt z pole. Je to dost jasně vidět na stromech, který jsou v zadní části zahrady zasazený.
Za náma nehospodaří nějakej ekozemědělec, jak bych si přála, ale na 23 hektarech klasickej obilnej agromagnát, u kterýho si nedělám iluze, že by ho nějaká žížala strašila ve snech.
Na to, že tam stojí voda od listopadu do půlky března, je to paradoxně nejsušší část zahrady, jak si stihly všimnout moje himalájský břízky, který byly letos jako sušenka. Ale jsou ještě malinký, vysadila jsem je teprve loni.
Jak jsme koupili dům
Dům jsme koupili v září 2018. V tu dobu jsme bydleli ve Španělsku, kde z koupě domu sešlo a rozhodli jsme se vrátit. Španělé na východě země to mají totiž s bydlením trochu jinak než byla naše představa budoucího hospodaření. Byty, i když byly pár metrů od pláže a vyšly asi na půlku toho, co tady ty naše vybydlený na okraji města, nebyly náš sen. Chtěli jsme domek. Jenže zasíťovaný domky s aspoň nějakým prostorem kolem, který nestojej jak Táčmahál, jsou trochu sci-fi. Ve městech a vesnicích mají kolem sebe vybetonovanej metr prostoru a na okraji nebo úplně mimo civilizaci zase už nemají elektriku ani vodu. S naší prací na dálku by to byl trochu problém, i když ne neřešitelnej. Představa olivovýho háje nebo pomerančový farmy se nám líbila. Ale to, co bylo cenově dostupný, bylo trochu mimo náš komfort, (i když ten se nám za tu dobu žití ve Španělsku zásadně snížil) a to, co bylo fajn, na to jsme nedosáhli prostředkama. Další mínus byla naše averze na Španěly a absence zelený, která posouvala mojí depresi na hranici únosnosti. A tak jsme se rozhodli užít si poslední rok v žabkách, koupit na dálku dům v Česku a přestěhovat se zpět.
Oba jsme z hor. Proto jsme přesně věděli, kam se chceme vrátit. Tam ne.
Takže jsme vytyčili oblast, ve který chceme hledat budoucí bydlení a sepsali pár požadavků:
- mělo to bejt do 15 minut autem do nějakýho většího města,
- kolem hodiny do velkýho města,
- měla tam bejt dlouhá sezóna,
- málo sněhu přes zimu,
- klid,
- v místě aspoň malej obchod,
- dům k rekonstrukci s obvodovým zdivem a střechou, do který se nebude muset sahat,
- měl mít studnu,
- zahradu nad 1000 m.
Našli jsme jich v tu dobu docela dost, ale jen pár, na který mělo smysl se jet podívat. A protože jsme v tu dobu byli 2120 km daleko, vyslali jsme na místo posla, kterej se v tom všem vyzná. První dům trága, druhej dům šel, a tak jsme na něj dali nabídku. Až budeš jednou zas něco kupovat a budou po tobě chtít dát cenovou nabídku, přičemž nejvyšší vyhrává nový bydlení, dej na korunu přesně nějaký zběsilý číslo - třeba 2 473 637,-. Protože ostatní tak vtipný nejsou a zaokrouhlujou, máš velkou šanci, že budeš mít o 3637,- vyšší nabídku, než lidi bez fantazie. Neprovaříš gaťky a splníš podmínku.
Nějaký takový číslo jsme dali a byli jsme první. Jenže život není spravedlivej a bába se nechala ukecat, že poruší všechna pravidla, co může, dostane míň peněz, ale bude je mít hned na ruku. Mimochodem, to nebyla ta druhá nabídka, ale až třetí.
Trochu jsme se vztekali, manžel je na pravidla obzvlášť háklivej, ale tušila jsem, že je to jen další prostor najít něco lepšího.
Našli jsme a teď tady tomu říkáme doma. Splňovalo to úplně všechny body:
- 15 minut do Poděbrad, 16 do Nymburka,
- hodina do Prahy, do Hradce i do Liberce,
- sezóna možná o víc jak 2 měsíce delší, než na horách,
- sníh 2 dny v roce,
- klid,
- 3 jídloobchody a jedno zahradnictví,
- otevřeno do 7 večer,
- dům k rekonstrukci s obvodovým zdivem a střechou, do který se nebude muset sahat,
- uvnitř úplně oholenej na cihlu, takže v podstatě připravenej na novej život,
- studna,
- zahrada 1500 metrů,
- a za míň jak půlku než předchozí dům, kde jsme dali nabídku.
To by šlo ne? Řekl mi taťka, kterej byl naším lovcem nemovitých věcí. To by teda šlo!
A tak jsme vyrazili na českou ambasádu pro štempl na plný moci, protože ty, co jsme měli podepsaný doma, byly špatně, žejo Rostislave, můj finanční poradce, děkujeme za 8hodinovej výlet autem bez klimatizace po Španělský dálnici. No a koupili jsme dům.
Poprvé jsme ho viděli, až když jsem si od něj přebírala klíče. Byl taaak krásnej! Vybydlenej úplně na cihlu, dráty mu koukali ze zdí, místo schodů byly žebříky a bydlel v něm bezdomovec. I když se to nezdá, zásadně nám to ušetřilo práci. Stějně bychom to celý oholili a takhle jsme za to nemuseli platit a snížilo to hodnotu domu. Značka ideál.
Všímáš si, že jsme se od zahrady plynule přesunuli k domu? V tu dobu jsem totiž zahradu vůbec neřešila. Ještě, že jí řešil taťka.
Jak sám rád říká:
"Barák postavíš všude, ale místo ničím nenahradíš."
Za půl roku na den přesně jsme měli zrekonstrováno, nastěhováno a mohlo se začít přemejšlet o zahradě.
Zahrada
Na zahradě stálo 8 starejch ovocnejch stromů a jeden keř. Sousedka tvrdí, že co si pamatuje, tak nikdy neplodily. Byly proschlý, děravý, fakt smutnej pohled. Přemejšlelo se o jejich kácení, ale myslím, že to bylo přesně v době, kdy mě osvítilo, že bych si měla nejdřív zahradu navrhnout, a pak teprve něco dělat.
A tak jsem v roce 2020 vyrazila na živej kurz u Nezkrotný zahradnice. Že si tam navrhnu zahradu. Bylo to to nejlepší rozhodnutí v mým životě, ze kterýho těžím každej den.
Nezkrotná zahradnice je projekt Radky Votavové, která učí navrhovat permakulturní zahrady. Její návrhy se mi líbily, její přístup taky, a tak jsem vyrazila navrhnout si zahradu snů.
Podstatně mi změnila pohled na zahradu a možná – co možná, určitě i na svět. Byla jsem takovej ten typickej cílovej feťák. V tu dobu jsem pracovala na volný noze jako copywriter, UX a webař a pomáhala lidem zásadně zvýšit obraty. Všechno se kolem mě muselo točit v ohromnejch obrátkách. Jakmile se něco přibrzdilo, už mi tekly nervy a tikalo oko. Šlapala jsem na výkon. Každej měsíc to příjemně cinklo, co víc si přát. A pak přišla nějaká zahradnice, že mám bloumat, či co. Že si mám zahradu navnímat, že mi prozradí, co a kam. Navnímat? To je slovo? A jak jako prozradí? To já si řeknu, co kde chci.
Uplynula asi hodina kurzu a všechno bylo jinak. Celej můj dosavadní plán byl jedno velký fufínko. Zmačkat a znova. Odložila jsem ego a začala pracovat. Vytvořila jsem si koncept, návrh zahrady a odjela domu.
Ale místo návštěvy zahradnictví a realizace jsem se pustila do pozorování, dost jsem zpomalila a začala vnímat zahradu úplně jinak. Od začátku a v souvislostech.
Za ty 3 roky se toho událo tolik, co snad za celej život ne. Úplně jsem se díky zahradě přetransformovala. Změnila přístup k životu, opustila svý klienty, zavřela svý projekty, začala makat na sobě, objevovat svoje vášně a životní poslání. Vytvořila jsem si svou vizi, která je mi majákem a začala se učit. Hoooooooodně učit.
Mám pro tebe jednu myšlenku, kterou možná právě teď potřebuješ slyšet:
To, na co máš talent, nemusí bejt nutně tvojí vášní.
Od prvního návrhu zahrady se leccos změnilo. Takový ty velký prvky, jako kde bude stát pergola, kde bude jezírko, kde zeleninový záhony, stromy a živej plot, to je jasný a to zůstává.
Před pár lety jsem si přišla s návrhem odvážná, teď mi přijde, že jsem se držela pěkně zkrátka. A tak rozvíjím původní myšlenku. Lehce se změnil koncept a dost zásadně zmenšuju trávníkovou plochu a měním jí v záhony. Málo se to ví, ale je tady dost sucho. A protože trávník je hysterka, tak jde jako první do kopru. To jsem mohla zůstat ve Španělsku. Takže vysazuju kytky, který naši zahradu milujou a nenutím u mě bejt nic, o co bych se musela extra starat.
S tím souvisí i voda na mojí zahradě. V kurzu u Radky je to jedno z hlavních témat a mělo by bejt ve všech kurzech. Já vím, že je to trochu vopruz, ale je to fakt zásadní věc, kterou když uděláš jednou, bude pro tebe pracovat celej tvůj život a životy dalších majitelů zahrady. Nádrže totiž nejsou řešením. Jakmile zlenivíš, zahrada ti pojde. Takže je hrozně důležitý přizpůsobit zahradu tak, aby zasákla jakoukoliv vodu, která na ní naprší nebo narosí. A protože mám zahradu v mírným svahu, mám ji celou protkanou takovejma prohlubněma, který jsou většinou v záhonech, abych je nemusela udržovat. Říká se jim swejly nebo úlehy, do kterejch voda steče, tam se zastaví a vsákne se.
Já nezalejvám. Svoje kytky trénuju, aby si sáhly níž a našly si zasáknutou dešťovku nebo spodní Poděbradku samy. Ony pak nejsou zhejčkaný a nekácej se, protože si udělaj kořenovou kotvu dostatečně hluboko. Je to vidět třeba na kořenovým balu rajčat po sezóně. Já to tahám jak řepu s dědkem a bábou a sousedi je vytahujou jak ředkvičku dvouma prstama. Pracuju s mulčem a jedním kubíkovým kontejnerem. Mám tu připravenej ještě jeden, ale jak vidim, potřebovat ho asi nebudu. Letos za ty vedra jsem nespotřebovala ani polovinu jednoho. Zato sousedi vyprázdnili všechny kontejnery, studny a zalejvali z řadu už i pitnou. Možná mají o 3 rajčata víc, ale já si teda radši lehnu.
Vysadila jsem 121 keřů a 11 dalších stromů, tvořím pokojíčky s posezeníma, všechno předem navrhuju a skicuju na papír a denně ležím v knihách a informacích, abych dohnala to, co se designéři učí roky. A neskutečně mě to naplňuje. Hodně se rejpu v souvislostech i hlíně a tvořím svojí zahradu s přesahem.
Hledám nejlepší místa s nejkrásnějšíma výhledama přes celej rok, posouvám si židličku a dávám každýmu metru zahrady nějakou funkci. Nějakej význam. Aby to nebylo jen místo, kterým se prochází, protože zas tak velký zahrady nemáme, abychom na nich měli hluchý místa. Já teda nevim, jak ty, ale já mám sakra malou zahradu na to, abych si mohla dovolit někde pár metrů neposunout o krok dál. Takže svůj návrh neustále ladím, propracovávám, hledám si k místům inspirace a všude se snažím přemejšlet mimo krabici.
Vždycky si říkám:
Tohle je fajn, ale jak to ještě posunout dál?
A takhle třeba 5x, až už fakt neexistuje nic, čím by se daný místo dalo zvednout.
Všechny místa řeším hmyzumilně, ale není to pro mě úplně dogma. Když mi to udělá radost, dám si do záhonu rostlinu, která není úplně čmelák-friendly, něco pro mě znamená nebo je tak krásná, že vím, že ji fakt nutně potřebuju. Protože o spokojenej život tu jde především, žejo, ale nemělo by to bejt na úkor někoho jinýho. Ve výsledku stejně zjistíš, že hmyzumilný rostliny jsou krásnější, odolnější a zdravější, takže těch úplně zbytečnejch budeš mít na zahradě poskrovnu.
Nesnažím se udělat všechno hned a ani mě nenapadlo pozvat si realizační firmu. Vidím, jak se se zahradou vyvíjím i já a o to bych přišla. A při představě, že mám všechno hotovo… Už jsem říkala, že chci koupit to pole za naší zahradou?
Kdybych se do toho pustila a měla peněz na rozdávání, zvládla bych udělat celou zahradu za jednu sezónu. O tom nemám pochyb. Ale neměla bych jezírko, který jsem začala potřebovat loni, snídaňový posezení, který jsem začala potřebovat letos, stinný poležení, který začalo chybět až v letošním suchu a vedru… Musela bych ničit to, co už někdo udělal nebo se přizpůsobovat, a to by mě mrzelo. Takže jsem vděčná za to, že můžu růst spolu se zahradou a dělat všechno postupně.
Jasně, ne každej na tohle je. Ne každýmu už poustoupilo ego do pozadí a není to špatně.
Občas mě to přemůže a přemýšlím o domku u lesa s potůčkem, obrovskou zahradou, s loukama a pastvinama, s předzahrádkou za plaňkovým plotem, protože mi daňci vožíraj rajčata… Ale myslím, že tady mám bejt. Že kdybych byla na svým vysněným pozemku, ničemu nepomůžu. Naopak tady můžu tvořit něco, co tu chybí a inspirovat daleký okolí.
Co bych na našem bydlení změnila?
- Přední část domu jako hranice pozemku není úplně příjemná. Okno do silnice, ke kterýmu může každej přijít a podívat se dovnitř nebo ho rozbít… Byla by prima malá předzahrádka a domeček zavřenej uvnitř pozemku. Okno máme z bezpečnostního skla, ale rozumíme si. Jde spíš o ten pocit než o cokoliv jinýho. Obzvlášť, když tam máš ložnici.
- Trávníková plocha pod oknem už je města, ne naše, ale chci si domluvit výsadbu před okny, aby bylo okno pomyslně chráněný.
Víc nevýhod mě asi nenapadá, všechno se dá nějak řešit.Pozemek má naopak jednu obrovskou výhodu:
- Můžeš jít daleko. Dost daleko. A pořád jsi na svým. Vezmeš si lehátko a sedneš si s knížkou tam, kam sousedi nikdy nechodí. Z ulice na tebe nikdo nevidí. Nic neslyšíš. Když celou zahradu dobře navrhneš a osadíš, můžeš bejt v krásným a úplně sama.
Kolektivní zahradničení mě taky úplně nenaplňuje, takže je skvělý, že můžu takhle dlouhej pozemek členit tak, že když se sousedi rozhodnou hrabat v záhonech, který máme všichni zhruba ve stejnejch místech, tak se uklidim někam jinam. Plynule se přesouvám po zahradě podle toho, co se mi zrovna chce a co mě bude bavit.
Ode mě je to dneska všechno. Na Instagramu babu.gardens jsem ti připravila v příspěvku s dnešní epizodou nějaký obrázky, jak to tu vypadalo a jak to už vypadá teď, tak se jdi mrknout a jestli tě k mojí zahradě ještě něco zajímá, napiš mi tam do komentáře, ráda ti na to odpovím.
Uslyšíme se zase bzzzzy.
